Budíček

„Je to teď? Myslel jsem, že mám víc času.“

Proč jsme tady? Je čas naším nepřítelem? Jsou důležitější naše poslední slova – nebo ta první? Na scéně plné sbalených papírových krabic sedí muž na vozíku, probírá se sbírkou svých fotek a evidentně touží předat nějaké poselství. Ukazuje sice momentky zachycující zcela banální situace, naléhavostí, pokorou i jakousi zvláštní skromností svého vyprávění se mu však v celkovém obrazu daří zachytit to podstatné z nich.

Hra Willa Eno je v nejlepším slova smyslu dojemná, přesto však není sentimentální a nehraje na jednoduchou strunu. Je také výsostně divadelní, využívá všeho, co je divadlu dáno – primárně se jí daří budovat jakési bezčasí, bezprostorovost. Autor také do z dvou třetin monologické hry vepsal drobné náznaky interakce s divákem. Wakey, Wakey se jednoznačně vymyká z okruhu textů pojednávajících o smrti – je totiž vtipná a přesto civilní i upřímná a obloukem se vyhýbá obvyklým klišé.

Hra měla premiéru v Signature Theatre v New Yorku 7. února 2017. Text přináší neobyčejnou hereckou příležitost pro jednoho herce.