Cesta do Benátek

Bjørg Vik(ová) (Norsko)

CESTA DO BENÁTEK (REISEN TIL VENEZIA)

přeložila Jaroslava Vrbová

2 m, 2 ž

posmutnělá komedie

Starší bezdětní manželé Tellmannovi žili celý život naplno a jeden pro druhého. Klavíristka a profesor na střední škole hodně cestovali a žili literaturou a uměním. Náhle, jak vysvítá z každodenních starostí s údržbou bytu a jeho úklidem, mají ekonomické a zdravotní problémy, které před sebou navzájem skrývají. Přesto s láskou poskytují útulek nepřehlednému množství koček. Dávají si záležet, aby si každý den udělali radost, a tak si čtou sice už přečtené, ale pozapomenuté knihy. A nehodlají se vzdát své největší radosti: cestování.

Cestují tedy v obýváku. Do hor ve středním Norsku, kde se odehrává Ibsenova hra Peer Gynt, jezdili zvláště rádi. Obléknou si pumpky a větrovky, nazují pohorky, připraví svačinu. Na oblíbené vyhlídce citují Ibsena a vybavují si zažité výlety. V milovaných Benátkách si pochvalují vůně a italskou kuchyni. A samozřejmě vzpomínají na konkrétní zážitky – včetně úsměvných výčitek za dávné flirty.

Instalatér, který přijde opravit ucpanou kanalizaci (protože si stěžují sousedé), je svérázností manželů vyveden z míry. Stejně tak nová uklízečka. Nakonec ale oba přijmou styl Tellmannových – a výletů do imaginární krajiny i do literatury a poezie se účastní s nimi. Instalatér hraje roli číšníka benátské hospůdky a nalévá víno, zapěje jako gondoliér, protože se ukáže, že chodí zpívat do sboru. Paní Edith je z něj unešená a požádá ho, zda by mu směla říkat Alexandr, jak se jmenoval jejich zemřelý novorozený syn, jemuž by toho dne bylo čtyřicet. Uklízečka neuklízí, sedí s nimi a vypráví o svém životním osudu.

Všechno je sice opravdu posmutnělé (viz podtitul) a prosycené tušením brzkého konce, ale vlastně krásné a dojemné. Hra končí tím, že se manželé rozhodnou vydat se další den na nudistickou pláž do Německa...

Autorka (1935–2018) byla respektovaná norská spisovatelka, básnířka, dramatička a novinářka.