Gupjoška

Vasilij Vladimirovič Sigarev

GUPJOŠKA (druh drobné akvarijní rybky)

Snad komedie, možná i tragédie ve dvou dějstvích

1 žena, 2 muži

Muž na návštěvě v neznámém bytě u neznámé ženy, kterou potkal na ulici, když vynášela koš. Rozpačitá nálada. Tamara se snaží oddalovat Pašův odchod. Postupně vychází najevo její povaha i osud. Je to žena uvězněná v domácnosti, zotročená svým mužem, který ji kdysi, když ještě bydlela v nějaké zapomenuté vsi, svedl a z jakési povinnosti si ji i vzal. Léta i připravuje ji o vlastní život (zničil všechny její fotky) a vštěpuje do ní strach a úctu ke své osobě, kritizuje ji, předhazuje jí hloupost a nicotnost. Tamara se do tohoto postavení naprosto vžila, a proto i novému hostu chce vyjít vstříc tím, že mu místo popelníku nabídne dlaně. Tamara skutečně je hloupá, nevzdělaná a nešikovná (během několika minut vyvolá několik katastrof - horkou pánev položí na linoleum, do kterého se zavaří nebo rozbije sklenice) a tak o sobě i smýšlí. Je smířená. Pašu, starého mládence, ale její postavení i její skromnost dojímá. Nutí ji, aby mluvila o sobě. Náhlá sympatie vede téměř až k polibku, když najednou ze skříně vystoupí Leonid, Tamařin manžel.

Najevo vychází, že Pašova návštěva byla domluvená - Leonid požádal svého koledu z práce, aby mu pomohl otestovat věrnost jeho ženy. Ovšem situace se vymkla z ruky a z původně neangažovaného Paši se stal rytíř připravený bojovat. Leonid Tamaru vyhazuje z domu, tak se kaje, ale Paša jí nabízí střechu nad hlavou a manželství, za co ho Leonid krutě ironizuje (jak mu takový poklad ze srdce přeje). Tamara se přesto těžce rozhoduje - je jí líto, že by Leonid zůstal sám a nikdo se o něj nestaral. Leonid se snaží Tamaru přesvědčit, že ji nemůže milovat nikdo, ani Paša, a posílá ji zpátky do jejich zapadákova. Ovšem v okamžiku Tamařina odchodu Leonid obrátí a zaklíná se vyznáním lásky i jménem jejich mrtvé dcery. A Tamara zůstává a dokonale se vrací do své do své role otrokyně bez vlastní duše a přání.

Epilog: Po několika měsících se Tamara při práci poraní ruku jehlou a ze skromnosti nepůjde za lékařem, ani když do ní dostane zánět. Zemře na otravu krve.

Hra, ačkoli nepostrádá vtip i formální kvality, působí poněkud přepjatě a pateticky. Výchozí situace navíc výrazně předurčuje řešení, kterému chybí překvapivý zvrat, a závěr - setrvání zotročeného člověka u svého otrokáře - je jen potvrzením známé teze, spíš dokumentárním postřehem, než vyjádřením vlastního názoru skrze vlastní uměleckou vizi.