Juda's Kiss

David Hare (Velká Británie)

THE JUDAS´ KISS (Jidášův polibek)

6 m, 1ž

„Svět každodennosti je zahalen. Vidíme jej matně. Pouze tehdy, když milujeme, spatříme skutečného člověka. Podstata jedince se nám jeví pouze skrze lásku. Iluzí tu není láska. Tou je život sám."

Vztah Oscara Wilda s lordem Alfredem Douglasem inspiroval soudobé spisovatele po celá desetiletí. Ve svém pojetí nám David Hare nabízí působivou interpretaci toho, co se mohlo odehrát za zavřenými dveřmi mezi Wildem a Douglasem.

The Judas Kiss odkrývá drama dvou zásadních momentů v posledních letech Wildova života: den, kdy se rozhodne zůstat v Anglii a čelit uvěznění; a o dva roky později, po jeho propuštění, noc, během které ho milenec, kvůli němuž všechno riskoval a ztratil, nakonec zradí.

První dějství se odehrává jen několik hodin před Wildovým uvězněním v londýnském hotelovém pokoji, který již dlouho poskytuje Wildovi a jeho přátelům, potažmo milencům, útočiště. V názoru na současnou situaci se střetávají tři odlišné postoje. Robert Ross, Wildův přítel a první milenec, neustále naléhá, aby se Oscar ihned odebral na nádraží a opustil zemi. Lord Alfred, přezdívaný Bosie, tento postoj odmítá a trvá na tom, že se Oscar musí soudit a vymoci si omluvu. Jak ho správně podezírá Ross, Bosie v procesu vidí především možnost, jak se pomstít svému otci, kterého z duše nenávidí. Wilde se zase chová, jako by se ho vlastně nějaký problém s procesem a vězením vůbec netýkal - nikam nespěchá, objednává si v klidu jídlo, je ochoten nerozumně štědře odměnit pokojskou za její služby (Ross odmítá podat Ocarovi peněženku, protože podle něj bude třeba každé pence na jeho novou existenci v exilu). Místy se ale projevuje Wildovo skutečné rozrušení a jeho poklidné chování chvílemi působí předstíraně (jako například když se dovídá, že jeho milované děti posílá jeho žena Constance ze země). Wilde ale nakonec protahuje čas odjezdu tak dlouho, až je všem jasné, že vlak nestihne. Přichází Rossův bratranec, člen parlamentu, který měl lobovat ve prospěch Wildova případu, ale - jak se dovídáme - neúspěšně. Wilde se nakonec rozhodne vědomě se vzdát myšlenky na útěk - podle něj je to přesně to, co od něho společnost očekává - a v momentě, kdy je policie za dveřmi, Wilde si klidně sedá do křesla, a jak pomalu obrací stránku rozečtené knihy, říká, ať jdou dál.

Druhé dějství se odehrává v Neapoli, kam Bosie Oscara pozval po skončení jeho dvouletého trestu. Všechno je ale jinak. Bosie nejen že se o Oscara nestará, jak sliboval, Oscar vlastně živí Bosiho. Ten přitom více času než s Oscarem tráví s italským milencem Galileem. V situaci, kdy vyčerpali téměř všechny Oscarovy peníze a nemají doslova co jíst, přijíždí Ross v zastoupení Constance a připomíná smlouvu, kterou Oscar ve vězení podepsal. Constance ho bude podporovat, ale pod jednou „podmínkou". Oscar se nesmí stýkat s Bosim, což nakonec odmítá - i za tu cenu, že se s ním Constance rozvede a přestane mu tak platit jeho skromnou rentu, která však představuje jeho jediný zdroj příjmů. Ross ještě ten samý večer odjíždí a o několik hodin později se vrací domů z flámu Bosie a obviňuje Oscara, že všechny jejich nesnáze vlastně pramení z jeho lži, z faktu, že nebyl schopen nebo ochoten přiznat všem, že jsou milenci. Bosie se vlastně jen snaží ze vztahu vyvléct: matka mu píše, že za jisté „podmínky" je ochotna mu vyplácet slušnou roční rentu; jeho vztahy s muži pro něj byly jen přechodnou fází, a jelikož má narozdíl od Oscara život ještě před sebou, nehodlá svůj - podle jeho slov - největší talent mezi lyrickými básníky promrhat v Neapoli. Oscar ho obviňuje, že ho obral jak o lásku, tak i o jeho schopnost psát, a mává před ním prázdnými listy jeho zápisníku, do kterého - jak si divák až do teď myslel - si Wilde údajně zapisoval novou hru. Bosie odchází a Oscar Wilde - génius mezi průměrnými, nekompromisní individualista mezi těmi, co se prospěchářsky přizpůsobují, Ir mezi Angličany, dandy mezi pokryteckými puritány, člověk, který v mnoha ohledech předběhl svou dobu - tiše usedá do křesla a tuší, že do dvacátého století, do kterého duší patří, ho osud ironicky nikdy nepustí.

Historické pozadí hry:

Roku 1895, rozzuřen pověstmi o vztahu jeho syna, lorda Alfreda Douglase, s Oscarem Wildem, markýz z Queensberry vstoupil do Wildova klubu a zanechal mu zprávu, v níž ho obvinil z toho, že se „chová jako sodomita". Když se Wilde rozhodl, že tuto výzvu nemůže ignorovat a že musí Queensberryho zažalovat pro pomluvu, markýz podnikl protiopatření a dal dohromady seznam londýnských mladíků, kteří byli ochotni svědčit proti Wildovi. I přesto, že o existenci seznamu věděl, Wilde od své žaloby neupustil. Poté, co se jeho soukromý spor po dvou dnech zhroutil, se stal Wilde sám předmětem stíhání podle článku II úpravy Kriminálního zákoníku z roku 1886, který označil „akty hrubé nemravnosti" mezi muži za trestný čin.

Wilde byl propuštěn 19. května 1897 po dvou letech ve vězení. Ihned opustil zemi a nikdy už se do své smrti v roce 1900 do Anglie nevrátil.

Premiéra: 12. března 1998 v Playhouse Theatre v Londýně.

fm