Messe solennelle pour une pleine lute d´été

Michel Tremblay

MESSE SOLENNELLE POUR UNE PLEINE LUNE D'ÉTÉ (Slavnostní mše pro letní úplněk)

5 mužů, 6 žen

Současná kanadská hra Michela Tremblaye, která měla premiéru v roce 1996 v Montrealu, je zajímavá z několika důvodů.

Její stavba odpovídá stavbě katolické mše; hra je tedy rozdělena do 14 částí (Introitus, Kyrie... až po Ite missa est), které mají jako podtitul hudební označení tempa (lento, allegro, andante). Není to jen formální hříčka, že autor dobře promyslel, s jakým nasazením mají být jednotlivé části hrány.

Hra se odehrává jedné horké srpnové noci, za úplňku. Dekoraci tvoří pohled na šest balkonů obytného domu, kam postavy vyšly, aby se kochaly úplňkem. Hra je psána v montrealském nářečí a její překlad je tak trochu oříškem k rozlousknutí.

Nejedná se o klasickou činohru s uzavřeným příběhem, ale spíše o výpovědi (až zpovědi) jednotlivých postav, případně párů, které "slouží mši" za svou spásu. Reálný rámec je východiskem pro niterné výpovědi postav. Důležitější než příběh je zveřejňování - dialogické, nebo monologické, situace jednotlivých postav, jejichž jednotlivé repliky se často kříží, střetají, opakují, slučují, bez ohledu na to, jestli se postavy slyší nebo ne. I v tomto smyslu hra připomíná hudební skladbu, oratorium.

Pár Isabelle a Yannick jsou mladí manželé (20let), kteří, hnáni především Yannickovými pudy, se zabývají především tím, jestli "to" budou dělat, nebo "to" dělají, nebo "to" dělali... Jeannine a Luise jsou dvě padesátileté lesbičky, Rose a Mathieu, to je matka (60) a homosexuální syn (30-40). Mireille je 40-letá žena. Stará se o svého 60-letého otce Gastona, který přišel o obě ruce v továrně. Yvon a Gérard jsou dva 50-letí homosexuálové, z nichž Gérard je v pokročilém stádiu AIDS. A konečně je tu 50-letá vdova v houpacím křesle. První obraz je příchod osob na balkón, druhý je expozice a očekávání: Mladí manželé začínají své sexuální tance; invalidní Gaston nechce pustit svou dceru ven, protože se bojí být sám; všichni mají připravenu pro druhého nejspíše výčitku, všichni si stěžují na osud a touží po jakémsi pochopení či vykoupení, snad od Krista, nebo od samotné Luny... Ve třetí části, Exultate jubilate, se objevuje motiv fyzické lásky - a také vzpomínky, že takhle tomu bývalo vždy. Luna v úplňku vždy přiváděla lidi k šílenství, stávali se z nich prý hotoví vlkodlaci. Také Isabelle a Yannick vyšli před dům, takže je všichni mohou vidět a vzpomínají na své rodiče, které Luna v úplňku činila šílenými; i oni se teď rychle vracejí domů, aby se milovali jako šílení. Všichni ostatní je vidí a všichni si říkají, jak je to krásné, resp. jak to bylo krásné, když i oni se tak šíleně milovali... Úplněk se už už chystá vyjít. Čtvrtá část, De profundis a Gloria, je vlastně kolektivní modlitba všech postav (kromě Isabelle a Yannicka, kteří se milují doma) k Měsíci v úplňku, který je tu přirovnán k hostii; ta má přinést útěchu jejich srdcím a duším, všichni touží po smilování. Část pátá, Dies irae, přináší vzpouru Yvona vůči Gérardovi a Mireille vůči otci. Chtěli by vše zničit, rozbít, jenom ne takhle dál žít - Mireille už odmítá obětovat dál svůj život službě invalidnímu otci, Yvon se odmítá dále starat o svého na smrt nemocného druha Gérarda: dříve miloval jeho oči, teď je nenávidí, protože v nich čte už jen smrt. Oba by si přáli smrt těch, kterým obětují svůj život, chtěli by se osvobodit, protože se jim zdá, že jejich utrpení nezná konce. Oba litují ty, kteří trpí a jejichž trest se jim zdá nespravedlivý, ale chtěli by s tím vším už skoncovat, i když vědí, že jednoho dne budou muset skládat účty. Šestá část, Lux aeterna přináší vyznání Jeanniny a Louisy, jimž Luna v úplňku vždy přinášela útěchu, avšak dnešní noc je zastihla v krizi, Jeannine dnes poprvé cítí pohrdání ke své družce, zatímco Louisa z její strany cítí jakousi krutost. Jeannine si uvědomuje, že kdysi jako Pygmalion stvořila Louisu, která byla ničím, ale teď ji přestala milovat. Sedm ostatních postav prosí, aby jim Pán přinesl mír. Sedmá část, Libera me, obsahuje především "modlitbu" Louisy, která prosí Pána, aby jí dal zapomenout na pochyby, protože si neumí představit život bez Jeannine, je jí vděčná za vše, co se od ní naučila, ale zároveň si uvědomuje, že jí to bere pocit svobody, na kterou má právo... Chtěla by vše ještě zachránit, i když už ví, že to není možné... Osmá část, Sanctus: Isabelle a Yannick se vrátili. Měsíc zatím pokročil, brzy už nebude z jejich balkónů vidět. A všichni, každý po svém, očekává od Luny, že ho osvobodí od jeho trápení, protože nebe i země jsou plné její slávy. Svatá Luno, chraň nás! Zůstaň mezi námi! - vzývají ji. V deváté části, Recordare, jde o lamentaci opuštěných - vdova po celou dobu opakuje slova "Zůstaň, neopouštěj mě, nenechávej mě tu samotnou...", zatímco Mathieu neustále opakuje matce, aby ho nelitovala, protože je to zbytečné. A zatím se jeho matka Rose ve velkém monologu vyznává z bolesti, kterou jí způsobuje její syn, jenž opustil svůj normální obyčejný život, svou rodinu, a zamiloval se do muže, který ho pak navíc opustil. A žena se vyznává z lásky k synovi i z nepochopení jeho lásky. A ptá se, zda je vůbec někde někdo, kdo ji poslouchá. Úplněk už není z domu vidět, jen jeho světlo. Desátá část, Liber scriptus a Agnus Dei začíná chórem všech, navazujících na Rose: máš (Bože) možná na starosti důležitější věci, než jsme my. A v unisonu jsou i další repliky, v nichž všichni připouštějí možnost, že jejich prosby nebudou vyslyšeny. Přesto prosí Boha, aby byl k nim milosrdný, až přijde na jejich jméno, a do té doby budou žít tak jako dosud a budou připraveni - Mireille bude dál ošetřovat otce a ven už nepůjde, protože už je stejně pozdě a je tma, a všichni volají po tom, aby Bůh zastavil Lunu nad jejich hlavami, protože ji potřebují, aby je nenechával v temnotách a prosí o jeho lásku. V části jedenácté, Lacrymosa, oplakávají všichni, ale především Vdova a Mathieu, minulou lásku. Ve dvanácté části, Confutatis maledictis, vyprávějí Gérard a Gaston příběhy svého neštěstí a hledají příčinu svého prokletí, vinu a trest. Mše končí - už je docela tma. Třináctá část Offertorium začíná tangem, které hrají varhany a Gérard a Yvon spolu tančí jako zamlada. Yvon končí zvoláním: Neodcházej! Čtrnáctá část, Ite missa est, to je vlastně návrat do všedního dne, návrat do obyčejného života, nic se nezměnilo, jen všichni vyznávají, že potřebovali ulevit své duši a že jim nebe poskytlo alespoň trochu útěchy v jejich nelehkém pozemském životě.

Není pochyb o tom, že inscenovat tuto hru je úkol zajímavý, ale nesnadný a vyžaduje nejen důkladnou přípravu inscenátorů, ale i sehraný soubor, který se nebojí experimentovat.