Přes řeku

Reza de Wet (Jihoafrická republika)

PŘES ŘEKU (CROSSING)

přeložila Barbora Hančilová

1 m, 3 ž

drama

Drama se odehrává zjara roku 1930 a o dvacet let dříve v jižní Africe v domě-hotelu dvou stárnoucích sester, dvojčat Hermien a Sussie. Dům stojí na břehu řeky, k níž přijíždějí zlatokopové a hledači diamantů. Mnohým z nich se řeka stala osudnou, když se ji pokusili nedaleko od příbytku sester překročit v době záplav. Hermien a Sussie zdědily po matce povinnost varovat příchozí před nebezpečím řeky a pohřbít těla těch, co jejich rady neuposlechnou. Své poslání splňují vyhledáváním utonulých v řece, kopáním hrobů a pohřbíváním těl v zahradě za domem, kde během let vznikl improvizovaný hřbitov.

Řeka a její oběti představují celý jejich společný život; během dlouhých večerů si prohlížejí relikvie, které jim po utonulých zůstaly - knoflíky, korále atd. Vzájemný vztah Hermien a Sussie je napjatý - Hermien je panovačná a krutá k Sussie, jež je od narození handicapována kvůli hrbu. Neustále jí její tělesnou deformaci připomíná a nedovolí ji například setkat se s hosty, jimž sestry pronajímají pokoj, protože by je svým vzhledem vyděsila. Sussie naopak vyčte Hermien, že za její deformaci je zodpovědná ona, protože ji v matčině děloze utlačovala svými dlouhými kostmi.

Matka jim kladla na srdce, aby vždy zjistili jméno každého z utonulých. Jinak je duch beze jména bude chodit strašit. To se stane v případě mrtvé dívky, jejíž jméno se sestry pokusí zjistit během seance, kdy Hermien funguje jako médium. Duch naříká nad tím, že si nemůže vybavit své pravé jméno, Ezmerelda je jen umělecký pseudonym. Jak seance pokračuje, děj se retrospektivně vrací o dvacet let dříve, kdy se v domě během silné bouře a záplav ubytoval hypnotizér Maestro se svou mladičkou asistentkou Ezmereldou.

Maestro jezdí k řece bavit zlatokopy a hledače diamantů, kterým dovolí zneužívat zhypnotizovanou Ezmereldu. Když to během návštěvy u Hermien a Sussie přizná, Hermien chce, aby Ezmerelda zůstala u nich, nechala Maestra odjet samotného a vrátila se k matce, která ji Maestrovi prodala. Vypadá to, že Maestro a Ezmerelda jsou jediní živí lidé, které Sussie kromě své sestry a matky poznala. Sussie Maestra zvláštním způsobem přitahuje. Mluví s ní jako s rovnocenným člověkem a skrze metaforické vykreslení hrbu jako skrýše křídel, která se jednou zničehonic objeví, jí dodá odvahu snít o něčem jiném a lepším, než v čem žije. Maestro dokonce chce, aby jej Sussie doprovázela místo Ezmereldy, kterou hodlá nechat v domě, tomu ovšem ostatní dvě ženy zabrání. Nato se Maestro rozhodne okamžitě odjet i s Ezmereldou a ještě tentýž večer navzdory varování překročit rozvodněnou řeku. Těsně před odjezdem také osloví Ezmereldu jejím pravým jménem a příběh se vrací zpět do současnosti. Pro Sussie je seance připomínkou naděje a možná začátek cesty k sebeúctě, jakož i připomínka nekonečných možností světa snů, v němž může najít útěchu. Nejasná hranice snu a reality je umocněna závěrečnou scénou, kdy si osamocená Sussie představuje, že je Ezmerelda, pro niž si právě kočárem přijel Maestro.

Hra o hledání svobody v rámci omezených životních možností, plná symboliky a poetických obrazů. V dialozích sester nechybějí ani hořce komické odstíny. Hra byla poprvé uvedena v londýnské divadle Riverside 3 v roce 2000.