Prism & Ken

PRISM AND KEN

Dojemný i humorný příběh o stáří, paměti a magii filmu, kde se rozostřují hranice mezi realitou a ikonickými vzpomínkami na zlatou éru Hollywoodu. Hra o muži, který celý život „maloval světlem“ a na sklonku života se snaží zachytit prchavé okamžiky vlastní minulosti.

Uvedení, ocenění

Hra měla světovou premiéru 6. září 2017 v prestižním londýnském divadle Hampstead Theatre. Samotný autor patří k uznávaným britským dramatikům a režisérům a je držitelem řady prestižních ocenění, jako jsou Olivier Award či Critics’ Circle Theatre Award. V hlavní roli legendárního kameramana Jacka Cardiffa v původní inscenaci exceloval Robert Lindsay.

Obsazení

4 postavy – 2 muži (Jack, Mason) a 2 ženy (Lucy, Nicola)

Děj

Ocitáme se v předělané garáži u rodinného domu v anglickém vesnickém sídle Denham, která slouží jako provizorní pracovna a soukromé muzeum plné filmových rekvizit, kamer a starých fotografií. Místo je prostoupeno atmosférou slavných hollywoodských trháků, ale i nepořádkem ustupující paměti stárnoucího filmového mistra. Příběh začíná v momentě, kdy se slavný kameraman Jack Cardiff, oceňovaný za průkopnickou práci s barevným filmem Technicolor, snaží za pomoci své rodiny a pečovatelky sepsat své paměti. Jack však trpí pokročilou demencí a ztrátou zraku, což způsobuje, že se mu reálný svět stírá s fiktivním světem stříbrného plátna.

Do domu dochází mladá pečovatelka Lucy, kterou si Jack ve svých představách neustále plete s legendární Marilyn Monroe. Jeho syn Mason se marně snaží udržet otce u praktických záležitostí a dokončení knihy, zatímco Jackova manželka Nicola se musí vyrovnávat s tím, že ji otec rodiny zaměňuje za Katharine Hepburn či jiné hvězdy, které kdysi snímala jeho kamera.

V průběhu děje se garáž proměňuje v živoucí filmové natáčení. Dialogy plné vtipných technických narážek na optické hranoly (prizmata), lom světla a hollywoodské drby se prolínají s hlubokou lidskou odevzdaností a strachem z zapomnění. Jack odmítá žít v přítomnosti a raději ustupuje do světa, kde jsou barvy stále syté a filmové hvězdy nestárnou. V závěru chaos vzpomínek dosahuje vrcholu, kdy se stírají hranice mezi hranou scénou a reálným odcházením. Hra skrze mistrovskou poetiku ukazuje, že ačkoliv paměť a lidské tělo podléhají času, umění zachycené na filmový pás zůstává věčné.