Am Ziel

Thomas Bernhard (Rakousko)

AM ZIEL (U CÍLE)

2 m, 3 ž

Slova a mezitím: mlčení

Matka s dcerou cestují vždy ve stejný den k moři. Již 33 let navštěvují Katwijk nedaleko nizozemského Leidenu, aby si užily nekonečný rytmus přílivu a odlivu. Vztah mezi matkou a dcerou, podmíněný zvláštní mateřskou láskou, často připomínající nenávistné mučivé rituály, spočívá v demonstracích moci a podřízenosti. Před odjezdem balí ve svém bytě v Rotterdamu kufry, „je to každý rok stejné/celý rok mám jen jeden cíl/Katwijk", říká matka, a dcera balí. Balí a vybaluje kufry plné starých šatů, které obě už dávno nenosí (nebo nikdy ani nenosily). Matka zatím nemilosrdně vzpomíná na celou rodinnou historii: Sňatek s majitelem slévárny, kterého si z čiré nenávisti držela celý život co nejdál od těla; smrt jejího od narození postiženého syna, jemuž od počátku nepřála nic jiného než skon; těsné připoutání dcery po smrti nenáviděného manžela...

Matka jakoby svým nepřetržitým mluvením žila. Mluvení je jistotou, ujišťuje v tom, že je člověk naživu, že má nadvládu. Mluvení stabilizuje - samo od sebe, zcela mechanicky. Nálada se zmítá mezi komikou a tragikou, vše lidské se zdá být zoufalé - a nakonec nezbývá než smích.

Po příjezdu do Katwijku ohrožuje etablovanou jistotu matky přítomnost spisovatele dramatických děl. Matka, která se snaží po celý život dceři povolovat a zakazovat vlastní život, cítí ve spisovateli vetřelce. Někoho, kdo se nemusí ptát matky na každý krok. Někoho, kdo je sám sebou. Osobnost spisovatele ji provokuje, ale zároveň skrytě okouzluje. Je člověkem ze světa umění, který ji vždy přitahoval. Jejich konfrontace nekončí dramatickým konfliktem, ale konstatováním, že s nastalou situací nelze nic dělat. Jen přihlížet, čekat a stárnout. A nechat se ovívat ibsenovským chladivým větrem Severního moře.