Cruel and Tender

Martin Crimp

Cruel and Tender (Krutý a něžný)

na motivy Sofoklových Trachíňanek

5 m, 5 ž, 1 malý chlapec

Ve svém posledním dramatickém textu Crimp adaptoval málo hranou Sofoklovu hru Trachíňanky. Dosti přesně se drží fabule, ale posouvá všechny postavy do současnosti: namísto Deaneiry se tu setkáme s Amélií, čtyřicetiletou manželkou známého generála, která žije osaměle v přepychovém domě a pouze zprostředkovaně sleduje zprávy o úspěšných vojenských zákrocích svého manžela. Místo velkého hrdiny Hérakla nám představí postavu nazvanou neutrálně Generál. Roli antického chóru zastávají tři ženy - hospodyně, fyzioterapeutka a kosmetička, které procházejí celou hrou jako nezúčastněná trojice, která s profesionálním nadhledem poskytuje nezbytné služby postupně všem postavám.

Crimp objevil ve starém mýtu překvapivě aktuální témata: jeho generál je muž, kterého vláda vysílá na různé vojenské akce, samozřejmě vždy proti potenciálním teroristům. Děj zastihuje Amélii ve chvíli, kdy se má manžel vrátit. Zdá se, že se však nevrátí jako „hrdina". Richard, bývalý rodinný přítel a investigativní žurnalista, který vnikne do domu Amélie, jí postupně odhalí, že vláda, která se dříve za Generálovy akce plně stavěla, od něj nyní dává ruce pryč, protože se zdá, že „překročil své pravomoci" a mnohé jeho zásahy se nyní očím „mezinárodního společenství" jeví jako válečné zločiny. Zda je Generál skutečně válečný zločinec, nebo zda ho jeho vláda pověřila špinavou prací a nyní ho jednoduše obětuje (aby demonstrovala, že se od takových záležitostí zřetelně distancuje), není docela jasné.

Crimp však se své aktualizaci jde ještě dál - uvádí na scénu africkou dívku Laelu - která odpovídá postavě Iolé, zajatkyně, již si Héraklés přivedl a jejíž přítomnost je pro Deaneiru posledním dokladem pro to, že ji Héraklés již nemiluje; u Sofokla pak Deaneira manželovi pošle košili potřenou kentaurovou krví, doufajíc že tím získá zpátky jeho lásku, netuší, že krev byla prudký jed.

Amélie u Crimpa je ve složitější situaci: dívka (a její bratříček) jsou jí představeni vládním úředníkem jako děti, které přišly v bojích o celou rodinu a Generál se jich milostivě ujal. Ale novinář Richard postupně vyzradí pravou podstatu věci: sotva zletilá Laela je Generálovou milenkou (je „válečnou kořistí"...). To, co si nechce Amélie nejprve připustit, se ukazuje jako krutá pravda. Laela s přímočarou bezelstností zaujímá její místo v domě a nehodlá pochopit, že v Evropě je zvykem mít jen jednu ženu.

Amélie - podobně jako Deaneira - nakonec pošle svému manželovi dar, v tomto případě polštář, do nějž vloží jakýsi genetický preparát (získala ho kdysi náhodou od svého studentského přítele), který by měl jejího manžela zbavit agresivity a vrátit ho „do bezpečí její náruče". Když ale Generál konečně vstoupí na scénu, je to lidská troska zmítající se v krutých bolestech. Amélie se s ním už ani nesetká - když se dozví, jak zničujícím způsobem její dar působil, spáchá sebevraždu.

Poslední scény patří Generálovi, který nesnesitelně trpí podobně jako Hérakles, ale jeho syn (zde nese jméno James) mu odmítá pomoci zemřít... vidí ve svém otci - ve shodě s vládní propagandou - válečného zločince, který daleko překročil své pravomoci. Generál si však myslí, že ať už učinil cokoliv, vždy to bylo ve vyšším zájmu lidstva - v závěru Crimp dokonce připomíná výslovně Hérakla, když vkládá blouznícímu Generálovi ve výčtu jeho činů do úst i „zabil jsem nemejského lva"... V dnešní době ale už může být byvší hrdina jen masovým vrahem, jen umírající, trpící lidskou troskou, které nechce nikdo pomoci zemřít, kterou nikdo neposlouchá, když šeptá: „Já nejsem zločinec, já jsem oběť..."

A tak nakonec přes ironický přepis starého Sofoklova dramatu, které je bezohledně transponováno do současnosti, získává hra nakonec skoro tragický rozměr: namísto osudu je tu nevyzpytatelná politika, neproniknutelný svět moci, ideologií, mediální manipulace, v jehož rukou jsou jak Amélie, tak i Generál svým způsobem jak oběťmi tak provinilci, jsou současnými tragickými hrdiny.

Hra se odehrává v jediném pokoji domu, je psána typickým strohým crimpovským jazykem, z něhož se čas od času vynořují kruté metafory. Situace jsou komorní, velmi sevřené, děj má spád. Postavy Generála, Amélie, jejich syna Jamese, novináře Richarda i vládního zmocněnce Jonathana představují výrazné herecké příležitosti.

Poprvé uvedeno na jaře 2004.

dd