Podzemní blues

Peter Handke (Německo)

PODZEMNÍ BLUES (UNTERTAG/BLUES) Drama ve stanicích

z němčiny přeložil Petr Štědroň

1 m, 1 ž, dav cestujících

Víceméně monologická hra, která se dotýká velmi abstraktních témat - neodlučitelnosti krásného a ošklivého, prokletí těch, kteří se ptají po vyšším smyslu - a ústí v biblické smíření, které oslavuje blahoslavené chudé duchem.

Osoba nazvaná jako Divý muž vede samomluvu, velmi barvitou a velmi kultivovanou, ve vagónu metra, které projíždí podzemím jakési blíže neurčené metropole. Divý muž spílá svým spolucestujícím, kteří nastupují a vystupují v jednotlivých stanicích. Rytmus zastávek frázuje jeho monologické blues. Divý muž postupně zesměšní nudný dav, stádní příliv a odliv turistů, anonymní milostná dobrodružství, ideální nóbl páreček, ty, co jsou ctnostní a tím jen budí výčitky svědomí u těch ostatních, povýšenou výsostnost intelektuálů. Jeho spolucestující ho nevnímají a na pozadí jeho promluvy, která vlastně také nemíří na konkrétní adresy, se odehrávají běžné děje, jaké jsou v metru obvykle k vidění. V monologu Divého muže se stále znovu opakuje obvinění z ošklivosti: „Vy lidi dneška: tak oškliví, jako ještě nikdy žádní."

Na poslední zastávce všichni vystoupí. A Divý muž, který dosud všem spílal, ale tón jeho řeči byl radostný, po chvilce jásání nad vydobytou samotou najednou ztrácí jistotu. „Překvapivě krásní jste občas byli, krásní ve většině, krásní jako většina. Odmyslet si vás. Jaké dobrodiní, odmyslet si vás. Vás odmyslet se rovnalo volně myslet." V poslední stanici přistoupí medúzovitě krásná Divá žena: „Ty: zdřevnatělý svou bludnou touhou po kráse. Ty: pokřivený z hledání krásy. Ano, copaks´nevěděl, že v dnešní době jdou hledání krásy a pokřivení ruku v ruce? ... Že jednomu, co se věčně rozhlíží po něčem krásném vyschnou oči? ...A tos´ nevěděl, že si tím svým neúčastným živořením, pod tím zdánlivě větším a hezčím nebem, že si promarňuješ život a nebesa?" Divá žena chrlí na Divého muže blesky a ten paradoxně hledá záchranu v její náruči. Vlak najednou vyjíždí do světla a objevují se předchozí spolucestující. Text se uzavírá hlasem z nádražního reproduktoru: „He, nejlepší to bývalo, když se nevědělo, kam se jede ... Byl to mohutný čas. Byl to ten nejkrásnější čas."

bja