Pokojíček

J. A. Pitínský

POKOJÍČEK

Krátká báseň o dešti

3 muži, 3 ženy

Pitínského Pokojíček je inspirován Kafkovou Proměnou. Perspektiva je však převrácena. Děj se odehrává v těsném panelákovém bytě před pokojíčkem, do kterého se uzamkla nejstarší dcera rodiny Marie. Nikdo nemůže do pokojíčku vstoupit.

"...připomene jiný Pitínského text - Matku. A to nejen dramatickými postupy na pomezí černé grotesky a hororu končícího hromadou mrtvol, ale i silně stylizovaným jazykem. Jejich pomocí se ve hře materializuje vyostřené Pitínského vnímání základní antinomie: život - smrt, kterou nechává projevit (účinkovat) v archetypální rodinné situaci. Stejně jako byla v Matce oním smrtícím mixem dogmaticky a násilně prosazovaná rodinná tradic spolu s dělňáckou filozofií, umrtvuje sídlištní rodinu v Pokojíčku jakási banální apatie, podivné přežívání v absurdních, až rituálních rodinných stereotypech a vzpomínkách, které mají zřetelné rysy panelákového života. Hromada mrtvol (zde všichni sourozenci, Marie, Jiří a Lída) je pak jen zviditelněním smrti, která je v takovém prostoru latentně po celou dobu přítomná. A to, co se jeví v jednání postav jako iracionální, je vlastně jen důsledkem jejich smrtelné nákazy. Stejně jako v Matce i tady přežívají nositelé této hnilobné infekce - oba rodiče. Hra používá vypjatou symboliku: pokojíček, ve kterém se zavřela Marie, je symbolem chráněného území, pocitově prostorem dětské čistoty, tichého, obyčejného štěstí ohroženého degenerujícícm okolím. Po smrti svých dětí jej rodiče arogantně zabírají a zabydlují. Marie, z vlastní vůle izolovaná v pokojíčku, je tu jediná živá, jak říká Lídin nápadník Viktor, který intuitivně tuto rodinnou hnilobu rozpozná, a když vykoná ortel nad smrti propadnuvší Lídou, která právě ze žárlivosti zavraždila svou sestru, ve zmatku prchá." (M. Reslová)

Text hry (spolu s kritickou analýzou dosavadní Pitínského dramatiky z pera Zdeňka Hořínka) přinesl časopis Svět a divadlo ve svém čísle 2/93.

Hra oceněná v soutěži Nadace Alfréda Radoka (3. místo v roce 1992) se takřka vzápětí dočkala i své inscenace (16. května 1993 v režii Petra Lébla na jevišti Divadla Na zábradlí).